Kapitola 1. - ZÁVĚREČNÁ ZKOUŠKA

24. ledna 2009 v 18:56 | Verča |  Poznání
Bolest. Nejprve začínala v hlavě, vzápětí se však rychle šířila celým mým tělem jako obrovská, ničivá vlna, kterou nelze zastavit. Pevně jsem stiskla víčka ve snaze nevnímat ji. Její síla pronikla do každé mé buňky.
Třásla jsem se, po čele mi stékaly pramínky studeného potu. Do oči se mi hrnuly slzy. Zamrkala jsem, abych jim nedala průchod. Slzy jsou totiž důkazem slabosti. Slzy by dali těm několika párům zlověstných očí, jež mě nepochybně sledovaly, podnět k dalšímu mučení. Nesnášeli, když jsem plakala. Pokaždé, když mě přistihli s kapesníkem u nosu a očima rudýma od pláče, seslali na mě kletbu s ještě větší silou.
"Nejlíp naučíš neplavce plavat, když ho hodíš do rozbouřeného oceánu." Říkávali mi výsměšně, když jsem se jich, mnohdy na pokraji svých sil, ptávala, proč mi to vše dělají.
Nenáviděla jsem ty obličeje. Obrovské masité rty zkřivené do škodolibého úsměvu a temné, zlověstné oči, které nejlépe vypovídaly o jejich charakteru ďábla. Paže měli štíhlé. Ten, kdo je neznal by nikdy neřekl, jaká mocná síla se v nich skrývá. Stačilo, aby jen pomysleli na některou s mučících kleteb a z jejich paží se ihned začaly linout neviditelné smrtící paprsky. Neexistoval jediný den, kdy bych jim nemusela vzdorovat. Nejhorší na tom však byla skutečnost, že se síla, jakou mě mučili, den ode dne zvětšovala.
Z počátku jsem tu jejich větu o plavci nechápala, ale postupem času do mé mysli proniklo poznání. Chtěli, abych byla stejná jako oni. Chtěly, aby se ze mne stala stejná krvelačná bestie, jejíž jediným cílem je mučit a zabíjet nevinné lidi. Bohužel jsem musela přiznat, že se jim to dařilo. Navzdory odporu k nim a jejich schopnostem, jsem cítila, že ve mě jejich moc již zapustila kořeny a s každou mučící lekcí se rozrůstá stále víc. Bála jsem se, že mě jednoho dne zcela ovládne. Možná právě to, anebo jen únava s těch neustálých bojů, mě přinutili kapitulovat. Proč bojovat, když vím, že můj život tady nemá smysl? A jestli má, jak ohavný bude?
Uvolnila jsem svaly i mysl a svůj život jsem přenechala osudu. Čekala jsem cokoliv. Náhlou smrt, či praskot kostí a pomalý, bolestivý rozklad svého těla. To co se stalo mě však velice překvapilo.
Zamrkám, abych se ujistila, že se mi to jen nezdá. Zírám na oblohu na niž se líně převalují tmavé mraky nasáklé vodou. Příslib deště je cítit i ve vzduchu. Je tady ale cítit i něco jiného. Jakási zvláštní vůně. Působí na mě jako magnet. Vábí mé smysly neuvěřitelnou silou.
Pootočím hlavu, jelikož vedle sebe zaslechnu tiché zašustění.
"Ne!" vykřiknu zděšeně. Z mého doposud ještě zesláblého hrdla vyjde však jen sotva slyšitelné zachroptění.

"Co jsi to říkala? Nerozuměl jsem ti." Zeptá se mě muž, sklánějící se nade mnou. V jeho hlase však není ani stopa nenávisti, jak bych od něj čekala.
"Ehm… no… to není důležité." Mávnu nad tím rukou s pohledem upřeným do jeho oči, ledových, černějších než noc. Je v nich vidět klid, vyrovnanost, jakási podivná mírumilovnost a obětavost. Strčila bych ruku do ohně za to, že je schopen za své přátele položit život. Tohle jsem u nikoho z Chibru neviděla. Pravda, lidé tam byli oddaní svému vládci, s radostí plnili jeho kruté rozkazy, avšak láska k bližním, to byl pro ně neznámý pojem. Ačkoliv tento muž vypadal jako ztělesnění dobra, něco mi na něm přece jen nesedělo. V těch temných očích se totiž zračilo cosi, co bylo důvodem mého zděšení. Byl to sice jen nepatrný záblesk, ale já ho nemohla nepřehlédnout. Vypadalo to jako… zloba? Nenávist? To jsem nedokázala určit.
"Jak se cítíš?" optá se, předstíraje, že můj upřený pohled nevidí.
"Docela dobře,." Ujistím ho chladně. Nemůžu si pomoct, ale cosi mě na něm stále víc odpuzuje. V jednu chvíli mnou dokonce projede silná vlna nenávisti, až se leknu, že se mučitelům ten jejich plán vydařil a já se změnila.
"Nechci nic říkat, ale neměli bychom už jet? Zkažení nám budou za chvíli v patách." Říkal právě kdosi, stojící za oním zvláštním černookým mužem.
"Máš pravdu, Elaukare. Už vyjedeme." Přikývl. Při posledním slově se otočil na zbytek mužů, kteří doposud mlčky postávali v polokruhu kolem mě. To, že byli všichni zde přítomní vojáci, bylo více než zřejmé z jejich oděvů, na kterých se jasně blyštily odznaky ve tvaru zlatého srdce. Jestli jsem před tím pochybovala o jejich identitě, mé pochyby se při pohledu na ten odznak záhy rozplynuly. Byli to dobromilci. Ti, kvůli kterým se na území Shargornie i mimo něj, odehrávali nesčetné boje. Já sice žádný z nich neviděla, ale zprávy o nich se dostávali i na jinak téměř opuštěný Chirb. Všichni vojáci se, včetně Elaukara, odeberou ke svým koním, které mají přivázány ke stromům.
"Teď jsem si uvědomil, že jsem se ti vlastně zapomněl představit. Takže já jsem Arnison." Natáhne ke mně ruku. Stisknu ji jen krátce a rázným kývnutím odmítnu jeho nabídku pomoct mi vstát. Arnison ruku stáhne a bez jakékoliv známky údivu, jak bych čekala u někoho, k němuž se chovám tak… podivně, následuje ostatní ke svému koni. Nechci být nevděčná, vždyť nebýt jeho, kdoví, co by se se mnou na tomhle místě, ze kterého nečiší nic dobrého, stalo, ale ono to vážně nejde. Cosi mě stále nutí být odtažitá.
Opatrně se vyškrábu na nohy a rozhlédnu se kolem. Všude až kam moje oko dohlédne, jsou jen samé stromy. Výjimkou je pouze tato mýtina, na niž stojíme. Tady je jen vysoká, žlutohnědá tráva.
"Pojedeš na koni se mnou." Oznámí mi Arnison, jako by to byla hotová věc.
"To má být rozkaz?" vystrčím bojovně bradu.
"Ne, jen jsem myslel, že to bude nejlepší nápad." Odpoví klidně.
"Můžeš mi, prosím, říct, co ti můj přítel provedl, že se k němu chováš tak nepřátelsky?" ozve se za mými zády Elaukarův hlas.
"Nic," odpovím s očima zabodnutýma do těch jeho, bouřkově modrých.
Zamyšleně si promne bradu a pak ukáže na jednoho z vojáků. Je jím postarší muž s tmavohnědými vlasy přes které místy prosvítá pleš. Oči má šedé, nevýrazné a mírně hranatou bradu. Jeho obličej mu dává vzezření slabého vysloužilce, avšak jeho postava vypadá velmi pružně. Jistě patří k těm zdatnějším bojovníkům.
" Nevezeš téměř žádný náklad.Mohl bys ji tedy vzít s sebou?" Otáže se elaukar. Voják jen němě přikývne a přivede svého bělouše. Mlčky se vyšvihnu do sedla a jakmile mě napodobí i on, vydáme se za ostatními. Za námi už jede jen trojice mužů, kterou uzavírá Elaukar. Arnison jede v čele skupiny.
"Ti dva, Arnison s Elaukarem, jsou vůdci?" optám se svého spolujezdce. Většinou totiž bývá pravidlem, že jeden z vůdců jede v čele skupiny a druhý ji uzavírá. Družina se totiž domnívá, že právě oni jsou nejspolehlivějšími, a mohou tudíž nejlépe hlídat její bezpečnost.
"Ano," krátce na mne pohlédne, vzápětí však začne opět sledovat pěšinu ubíhající pod koňskými kopyty.
Nejedeme ještě ani deset minut, když v dáli protne tmavou oblohu paprsek jasného světla, následován ohlušujícím hromem.
"Hey Erile. Arnison vzkazuje, že se máme ukrýt ve Žluté skále."
"Ta bude po sto metrech nalevo, že?" ujistí se můj spolujezdec. Voják, tlumočící vzkaz jen přikývne a dál pečlivě prozkoumává stezku. Ta je místy tak úzká, že jí máme problém projet, aniž bychom přišli o oko. Její okraje krom vysokých stromů, lemují také malé, trnité keříky. Trny některých z nich bývají silně jedovaté, a proto musíme být velice opatrní, když projíždíme těsně kolem nich.
"Myslíte támhle tu skálu?" ukážu na místo, kde se pěšina svažuje prudce vlevo. Již z dáli je vidět žlutá špička skály, kterou považuje Arnison za bezpečnou. Já mám na to dost odlišný názor, ale mé námitky by zde stejně neměli žádnou váhu. Své pochybnosti si proto raději nechám pro sebe.
"Ty tam vidíš?" podiví se Eril upřímně.
"No jasně, proč se tak divíš? Nejsem přece slepá." Protočím oči.
"To je jedno." Pokrčí rameny.
"Není přece pravidlem, že jen bojovníci musí mít dobrý zrak." Řeknu, jelikož mě jeho krátké odpovědi a neustálé mlčení znervózňuje, ale on se už opět plně soustředí na jízdu.


Hurugary vypadaly v září blesků ještě tajemněji než obvykle. Toto malé městečko stálo na vysokém kopci, jakých tady bylo nespočet. Ovšem jen tento kopec byl chráněn krycím kouzlem, takže jej mohl vidět pouze ten,, kdo měl do Hurugaru přístup. Takových však nebylo mnoho. Asi polovinu Hurugaru zabíral honosný palác nynějšího vládce Donorwela. Jeho rod zde sídlil už přes šest století M.k. Důvod, proč volili za své sídlo právě toto městečko, byl neznámý. Lidé si o tom vyprávěli spoustu pověstí. Někteří říkali, že se v Hurugarech skrývá nějaký zvláštní druh magie,, který dává Donorwelově rodu ještě větší moc, jiní zase, že je to kvůli hrobce bájné víly, kterou zde zabil jeden ze synů vládce, který si Hurugary zvolil za své sídlo jako první. Na hrobce se pak objevil nápis:
Opustíš-li město tvé, zahyne všechno zlé.
Nejpravděpodobnější však byl fakt, že v místě, kde Hurugary stály, fungovalo krycí kouzlo nejlépe.
Pět černých ořů právě stanulo na úpatí kopce. Jeden z mužů, který stejně jako jeho druhové pospíchal do onoho přepychem zdobeného vládcova sídla, zašeptal formuli, která pojistila jeho legální vstup. Po té se jal pobízet svého koně po strmém kopci. Zbylí čtyři muži ho ihned následovali. Jakmile všichni stanuly na jeho vrcholku a večerní hlídka je pustila kamennou bránou do města, zamířili k honosnému paláci. Tam svěřili své koně správci a bez dalšího zbytečného zdržování se odebrali do Donorwelovy pracovny. Jestli si mysleli, že na něj budou muset čekat minimálně půlhodinu, jak bylo jeho zvykem pokaždé, když přišli s nějakou zprávou pozdě v noci, spletli se. Pán zla je již očekával. Seděl na vysokém, drahou tkaninou potaženém trůnu uprostřed obrovské místnosti. Kolem něj stálo pět židlí a po obvodu zdí byli sešikováni strážci s rukama napřaženýma v bojové pozici pro případ, že by se někdo pokusil na vládce zaútočit.
Pětice mužů usedla na připravené židle a trpělivě vyčkávala, čím pán zahájí tuto narychlo svolanou radu. Byli to tři nejdůvěryhodnější poslové a dva nejhlavnější Donorwelovi asistenti.
Když panovník konečně promluvil, museli zaklonit hlavy, aby mu viděli do očí. Tato jeho pozice měla svůj, podle něj velmi důležitý, význam. Dával jí všem najevo, že mu nesahají ani po kotníky, neboť jeho moc je daleko větší než ta jejich.
"Tak mi tedy pověz," ukázal na jednoho z asistentů, (toho staršího)," co se stalo tak důležitého, že mě obtěžujete v tuto pozdní dobu." Jmenovaný spustil tak, jak ho to učili: vyrovnaně, bez zbytečných emocí.
"Modrý klenot se ztratil."
"Cože?" Místností zaburácel Donorwelův hlas plný zlosti.
"Co mi to tu vykládáš za nesmysly. Jak se mohl ztratit, když ho hlídala ta nejspolehlivější stráž?" upřel své oči, ze kterých šlehaly blesky ještě hrozivější než ty venku, na své poskoky sedící mu u nohou.
"To nevíme. Musel ho unést někdo s obrovskou mocí." slova se opět ujal starší asistent.
"To vím také. Považuješ mě snad za hlupáka? Já chci vědět kdo to byl a kde náš klenot ukryl!"
"To se snažíme usilovně zjistit." promluvil jeden z poslů.
"Zjistit! Vy se to snažíte zjistit! A na co mi, sakra, bude to vaše usilovné snažení?!" pánovy oči začínaly tmavnout, což byl signál toho, že jeho špetka trpělivosti již vyprchala.
"Já chci, abyste jej přinesli co nejdříve zpět, rozumíte? Klenot byla naše jediná šance, chápete to vy bando neschopných tupců?! Jediná šance! A vy ji takhle hloupě promarníte!" Muži vycítili, že pánův vztek začíná být krajně nebezpečný, atak radši jen mlčeli. Ticho však drásalo vládcovy nervy ještě více. Přestával se ovládat. Jeho oči ztmavly docela, dech se zrychloval. Na čele mu vystoupil rudý klikyhák. Teď už nebylo pochyb o tom, že je zle. Než však stihl kdokoliv z přítomných něco podniknout, dvě obrovské ruce se rozpažily a celá místnost se rázem ponořila do rudé záře.
Seděl klidně, očima podrobně prozkoumával své dílo. Všechna těla po obvodu zdi byla roztrhána a uškvařená, že bylo téměř nemožné určit, o koho šlo. Kolem nich se v tmavorudé krvi povalovaly kusy žaludků, střev, plící, srdcí a dalších vnitřností, zčernalých kouzlem. U těch, jejichž lebky nevydrželi tlak a žár magie, bylo možno spatřit i kusy roztaveného, nebo uškvařeného mozku.
Donorwel pohlédl dolů, kde ležela těla těch, kvůli nimž se tak přestal ovládat. Břicha měla rovněž rozervána a jejich vnitřnosti plavaly v krvi spolu s nimi. Oči byly buď vypoulené, anebo jim jejich bělmo stékalo po tváři, jež byla změněna rovněž k nepoznáni. Ústa zkřivená bolestí. Dvěma z nich odpadla špička nosu. Z kdysi hustých kadeří se nyní stal jen černý popel čpící stejně jako celá místnost odporným zápachem krve a spáleného masa.
Nasával ten pach a s obrovským zadostiučiněním si prohlížel celou pracovnu stále dokola. Veškerý vztek z něho už vyprchal a on se teď s poťouchlým úsměvem na rtech obdivoval své práci. Když ho to omrzelo, nechal si pomocí přivolávacího kouzla zavolat nové stráže a s nimi i svého syna Cumula.
Když se všichni přivolaní dostavili, rozkázal Donorwel strážím, aby uklidili všechen ten nepořádek. Mohl to udělat sám. Stačilo vyřknout primitivní zaklínadlo a místnost by se zase leskla čistotou, jenomže to on nechtěl. Chtěl totiž, aby každý, kdo to viděl, věděl, co se s ním stane, jestliže nebude plnit správně jeho příkazy.
Mezi tím, co se stráže pustili do úklidu, přešel Cumul k jedné z židlí, na niž seděl ještě před chvíli jeden z poslů a posadil se. Kolem něj už nebyla žádná krev, protože stráže toto místo vyčistili jako první, atak se nemusel bát, že si umaže své bohatě zdobené roucho.
"Co jsi mi chtěl, otče?" zeptal se odměřeně, jak to nařizovala společenská pravidla.
"Od tohoto okamžiku se stáváš mým novým asistentem, protože ti před tebou byli neschopni hlupáci." Oznámil prostě a než stačil Cumul jakkoliv zareagovat, pokračoval:
"Chci, abys co nejrychleji našel náš modrý klenot. Každý den, přesně v devět hodin ráno, mi budeš podávat hlášení o pátrání. Jestli se do týdne nedočkám žádné změny, stihne tě stejný osud, jako tvé předchůdce." S těmito slovy si nechal pomoct osobním sluhou sestoupit z trůnu a rázným krokem opustil místnost.
Cumul ho vzápětí následoval. Když procházel chodbou ke svým pokojům, hlavou se mu honily myšlenky o všem, co bude muset udělat. V prvé řadě však bude muset vymyslet zatraceně dobrý plán, aby ho jeho otec nejen nezabil, ale aby u něj získal také větší přízeň. Od té je pak už jen krůček k vyšší moci. Moc, to bylo totiž to hlavní po čem toužil.

Noc již přenechala svou vládu dni. První slunce se pomalu začalo klubat z po za obzoru, aby se za pár minut zjevilo na bledě modré obloze v celé své kráse. A právě v tuto dobu se v jednom utajovaném sídle připravovala žena na svou závěrečnou zkoušku. Když byla připravena, vyšla na malý dvorek společně se stařenou menší postavy a žlutýma očima, jimiž se obezřetně rozhlížela všude kolem. Jakmile usoudila, že je nikdo nesleduje, dala pokyn své žačce, aby začaly. Žena přistoupila k provizornímu ohništi zhotoveného z hladkého balvanu a pronesla formuli. Oheň na něm zaplál a ona vedle něj postavila kotlík s připravenou směsí. Za krátko se balvan rozehřál natolik, že lektvar v něm počal bublat.
"Můžeš." Zaskřehotala stařena.

Žena do kotlíku vložila ruku. Její útroby svírala nervozita.
"Vyjde to, anebo ne?" dorážela na její mysl ta též otázka, kterou si od dnešního rána pokládala stále dokola.
Už to chtěla vzdát. Stáhnout zpět ruku, když… Srdce v hrudi přestalo bít. Překvapeně zamrkala. Žila. Ona žila. Dokázala to! Skutečně to dokázala!
Odložila kotlík, uhasila oheň a tak rychle, jak ji to svaly zesláblé kouzlem dovolovali, se rozeběhla ke stařeně. Pevně jí objala a nadšeně křičela.
"Zvládla jsem to! Já to přežila! Já to dokázala! Chápeš?! Teď už jsem stejná jako ty! A můžu konečně splnit to, co jsem si předsevzala!"
"Uklidni se děvče, uklidni se." Mírnila ji stařena.
"Nesmíš zapomínat, že jsi právě dosáhla jistých magických schopnosti a zde už musí jít všechny emoce stranou. Tyto nezvladatelné projevy nálad by se ti totiž mohly pořádně vymstít."
"Ach ano, já vím. Promiň." Žena se od ní odtáhla a omluvně pokrčila rameny.
"To nevadí. Důležité je, aby se to už nikdy neopakovalo. Ale v jednom s tebou soucítím. Konečně jsi, po těch dlouhých a náročných třinácti letech, získala to, o co jsi tak pilně usilovala. Držím ti palce, aby se ti tvá přání splnila."
"Děkuju," řekla žena, potlačujíc slzy dojetí, aby je bystrá čarodějka nezpozorovala.
"A teď už pojďme," nařídila.
Obešly dům, ve kterém pobývaly po celou dobu učení, a zamířily k malým dvířkám na jeho zadní straně. Stařena je otevřela a pomalu začala sestupovat po schůdcích, které dvířka ukrývala. Její žačka jí následovala. Schůdky byly již velmi staré, sešlapané spoustou nohou, které po nich kráčely. Ženy si musely dávat dobrý pozor, aby nezakoply. Když konečně sestoupily po posledním schodu, naskytl se jim pohled na tmavou chodbu, pro jednu z nich dobře známou. Vykročila po ní vstříc svému osudu. Hlavou se jí honily vzpomínky na to, když tudy kráčela poprvé. Teď si konečně mohla dovolit zavzpomínat. Vše viděla tak jasně, dokonce i ty pocity vnímala, jako by je skutečně prožívala. Ano. Byla to už poměrně dlouhá doba, ale jí tyto okamžiky z paměti nikdy nevymizely. Navždy v ní zůstaly, schovány za maskou lhostejnosti. Vzpomínky a pocity ne nepodobné těm, které teď jistě vnímá její žačka. Ta zase věděla,, že bude jednou také prožívat to co její učitelka. Ale tím se teď nehodlala zabývat. Jediné na co se soustředila byly tyto okamžiky. Poslední, které spolu obě ženy stráví.
Zahnuly za poslední roh a zastavily se před vchodem do veliké místnosti. Po celé její ploše se rozprostíralo nespočet hrobek, uspořádaných do úhledných řad. Když vešly, léty poznamenaná, zaprášená louč, která byla jedinou v celém podzemí, se rozsvítila. Světlo z ní dopadlo na pomníky vytesané z kamene. Na první pohled vypadaly obyčejně, ovšem to byl pouhý klam. Zde totiž skončilo působení miliónů mocí. Zde navždy umlkla ústa těch, o nichž si spousta lidí myslela, že už dávno neexistují.
Procházely úzkými uličkami mezi hrobkami, až došli k té správné. Energie, která z ní vyzařovala je, (přesněji jednu z nich), vábila k sobě.
Dřepla si k ní. Své staré, vrásčité ruce položila na kamenný pomník. Příjemně ji chladil. Zvedla zrak, aby pohlédla na tu, jež nad ni stála. V očích stejný klid a vyrovnanost, jakou cítila ona sama.
"Můj čas se definitivně naplnil. Musím už jít. Konej, jak uznáš za vhodné a nezapomeň na rady co jsem ti dala." Pronesla stařena tiše.
"Nezapomenu." Ujistila ji pevně ta, které zasvětila posledních třináct let svého života. Pak sledovala, jak se hrobka otevřela a stará čarodějka do ní pomalu ulehla. Žena věděla, že od tohoto okamžiku už nesmí pohlédnout do jejich očí, nebo by zemřela spolu s ní. Upřela tedy svůj zrak na vysoký kamenný strop a když se hrobka opět zavřela, nechala jej bezcílně bloumat po místnosti.
Dlaní se dotkla místa, kde ještě dnes brzy ráno bilo její srdce. Nyní tam bylo jen ticho. Žádné: "bum, bum, bum", pouhopouhé ticho.
Silou vůle se přinutila dlaň od tohoto místa odtrhnout a plně se soustředit na nadcházející čas.
Bude to náročná doba, ale ona věřila, že zde za dvě stě let bude kráčet s uspokojením v duši a vědomím, že se její plány vydařily.

Opatrně jsme vjeli do skalního tunelu, následováni zbytkem skupiny. Dešťové kapky již začaly bičovat do vyprahlé země, korun stromů, i do skály, našeho útočiště. Když jsme jí projížděli s hlavami skloněnými, neboť strop zde byl nízký pro jezdce na koních a stěny úzké na to, abychom sesedli a vedli koně vedle sebe, pochopila jsem, proč tomuto místu Arnison tak důvěřoval. Tolik spletitých chodeb pohromadě jsem ještě nikdy neviděla. Ale ani tím si nezískal mou přílišnou důvěru.
Po nějaké době, kdy jsem měla pocit, že mi z té nepohodlné polohy v sedle snad upadne krk, jsme konečně dorazili na kruhové prostranství obehnány skálou, uprostřed kterého se nacházelo malé vyhaslé ohniště. Zvedla jsem oči ke stropu, abych zjistila, kudy má dým vycházet. Byla v něm malá, oválná díra.
"Není to nebezpečné?" zeptala jsem se.

"Otvorem by totiž klidně mohl projít něčí smrtící paprsek a my bychom byli do jednoho mrtví."
"Ne. Otvor je totiž hluboko v džungli, do které se nikdo přes prudce jedovaté keře nedostane." namítl Elaukar, jehož kůň zastavil hned vedle Erilova. Trochu nedůvěřivě jsem přikývla, načeš jsem seskočila na zem a úlevně se protáhla.
Ostatní mě začali napodobovat a po té, co ustájili koně a sundali z nich sedla a zavazadla, sesedli jsme si kolem ohniště.
"Fireo," řekl Arnison a v ohništi začal plápolat malý plamínek, který se brzy rozhořel ve slušný oheň.
"Ušlo mi něco, anebo jsi se nám zapomněla představit?" ozval se vedle mě Elaukarův hlas. Při své otázce se lehce dotkl mé ruky a já okamžitě vykřikla. Rukou mi projela ostrá bolest.
"Co se ti stalo? Ukaž." Vyhrnul rukáv mých tmavozelených šatů a strnul.
"Co je to?" tázavě jsem pozvedla obočí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anias Anias | Web | 24. ledna 2009 v 23:55 | Reagovat

fáájn tak tohle jsem opravdu četla tak co takhle další kapitolka:-D asi jsi mi neměla dávat novou adresu protože já si v tom skandovaní nedám pokoj a to nikde:-D Jinak chci požádat o spřátalko;-)

2 Ninsie Ninsie | Web | 25. ledna 2009 v 13:24 | Reagovat

Ahoj Verčo, no komentář k téhle kapitole máš na starým blogu... a taky chci požádat o spřátelko a další kapitolu. Ta odmlka už je prostě moc dlouhá. =)

3 Amy P. Amy P. | Web | 30. ledna 2009 v 13:31 | Reagovat

Zase skvěle. Začínám si tuhle povídku zamilovávat. Ale máš tam pár překlepů. Ne, že by mi to vadilo, akorát to kazí dojem :-)

4 danuska danuska | 4. února 2010 v 18:26 | Reagovat

halet bude nekdy dalši kapča

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama