Prolog

24. ledna 2009 v 18:50 | Verča |  Poznání
Noc byla temná. Nedovolila jedinému měsíčnímu paprsku projít skrze ní a narušit tak její nadvládu…
Jezdec v černém plášti ušitém z přiléhavé a lehounké tkaniny, jaká se používala pro oděvy bojovníků, se hnal kupředu na svém sněhově-bílém hřebci… Nebýt zbarvení jeho koně, všichni ze zasvěcených by si mysleli, že patří ke zkaženým. Měl totiž delší uhlově černé vlasy, které mu teď neuspořádaně vířily kolem hlavy. Obličej měl bledý, bezvýrazný až na jeho oči. Černé, nepropouštějíce jedinou emoci… Vše schovávali pod tvrdou slupkou síly… A právě díky té se muž vypracoval až tam, kde byl nyní. Na velitele niverské vojenské jednotky. Ano. On, který se tak neskutečně moc podobal těm odporným bezcitným zrůdám ze Shargarnie, byl vrchním velitelem niveřanů bojujících za spravedlnost a nadvládu dobra....
A jak to dokázal? To sám ani pořádně nevěděl…
Jednoho dne se do Naorey, hlavního města Niveru, dostal zbytek jedné ze shargarnýjských jednotek. niveřané si mysleli, že ji celou pobyli v nedávné bitvě u Perasu, ale zmýlili se. Oněch pár mužů, kterým se podařilo ukrýt v nedalekém lese se teď vrátilo, aby pomstili své druhy a pokusili se dobytím hlavního města zmařit plány těch dobromilců, jak jim s výsměchem říkávali. Když se právě vládnoucí král Alos dověděl o jejich vpádu, okamžitě vyslal speciální oddíl armády, který měl vždy po ruce, aby je zneškodnil.
Dobře vyzbrojená skupinka mužů, jejichž heslem bylo: "za dobro položit i život", se vydala vstříc nepřátelům…
Strhl se rychlý boj… Shargarnyjští vojáci se snažili, seč mohli zvítězit, avšak síly, kterými byli tak pověstní, je tentokrát zradili… Byli až příliš dlouho na nepřátelském území… Až příliš dlouho se museli soustředit na nebezpečí, které na ně číhalo na každém kroku, že si pořádně nemohli ani odpočinout. Nehledě na fakt, že zde neměli kde sehnat kvalitní výzbroj a ta jejich, s níž začali bojovat (tehdy ještě ve velké přesile), byla již značně poničená. Není se tedy čemu divit, že nad nimi Niverští
brzy získali převahu…
Jedna hlava padala za druhou… odevšad stříkala krev… Krev zla… Tu noc utichlo spoustu srdcí… Srdcí chladných jako led. Srdcí, v nichž se zračila jen nenávist a touha po pomstě… Jen jeden muž se tenkrát zachránil… Jeho obratnost a síla, s jakou se po hlavě vrhal mezi šik nepřátel, přesto že bylo více než jasné, že nad nimi nikdy nezvítězí, přivedly Elaukara, vůdce dobrých na skvělý nápad… Rozhodl se ho obrátit… Rozhodl se z něj udělat člověka bojujícího za dobro.
Proces to byl sice zdlouhavý a náročný jak na energii, tak na finance, ale Elaukar neustále přesvědčoval krále, že jim jeho síla bude velmi užitečná. Ten z počátku jeho nápad odmítal, ale nakonec souhlasil. Vždyť by to koneckonců nebylo poprvé, co se pokusili tímto způsobem někoho obrátit…
Několik následujících týdnů pak všichni napjatě čekali na okamžik, až se mocný voják ze Shargnie obrátí, až se změní jeho priority a cíl, za který bude ochoten položit třeba i život… A on nastal… dočkali se…
"Pojďte sem! Už se probouzí!" zavolal jeden z bíle oděných mužů se štítem upevněným na vestě pro případ, že by se ho obrácený muž pokusil napadnout. Nikdo totiž nemohl vědět, jestli se proces zdařil.
"Cože?" vzpamatovali se i ostatní muži z ochranky a jeden z nich běžel pro Elaukara.
Ten seděl zrovna ve své pracovně, která se nacházela téměř až na vrcholu budovy podobné pyramidě, ve které sídlil spolu s ostatními vojáky. Budova byla na jednom z míst chráněných před vnitřním zrakem věštců, kteří by její polohu mohli vyzradit Shargorňanům. Ačkoliv to věštci popírali a tvrdili, že nejsou na žádné ze soupeřících stran, i malé dítě vědělo, že je to lež. Byli to hlavní přívrženci Shargornie, která si jejich věrnost koupila za nehoráznou sumu v roce 368 M.k. Věštci se tak stali bohatými a nemuseli už shánět těch pár lidí, kteří si byli ochotni nechat věštit budoucnost a dávali jim za to celkem slušné almužny, aby se mohli uživit a pořídit si nějaké to ošacení… Teď jejich jediným úkolem bylo nahlížet do budoucnosti a snažit se předpovědět všechny kroky, které by mohli Niveřané proti Shargornii podniknout… Jejich předvídání mělo však jeden, dost podstatný, háček. Čím častěji se pokoušeli rozluštit svým vnitřním zrakem budoucnost, tím více se jejich schopnost zmenšovala. Začali vidět rozmazaně a mnohdy se stávalo, že jí úplně ztratili… Museli pro to plodit co nejvíce dětí, které byly schopny předvídat opět tak dobře, jako v počátcích jejich rodiče. To ovšem nebylo tak snadné, neboť děti mohli začít používat své schopnosti až od třinácti let. Věštci tedy museli omezit své předpovídání a do budoucnosti nahlížet jen tehdy, bylo-li to bezpodmínečně nutné. Niverská vláda se ale i tak před nimi chránila jak jen to bylo možné- nikdy si totiž nemohla být jista, kdy se věštci dívají a kdy ne…
"Pane, pane," rozrazily se dveře Elaukarovy pracovny. Stál v nich strážník. Tváře měl rudé a po čele mu stékaly kapičky potu od rychlého sprintu, jakým zdolal vzdálenost mezi sklepením a pracovnou.
"Co se děje?" pohlédl na něj vojevůdce udiveně a pohybem ruky jej vyzval, aby vstoupil.
Muž z ochranky tedy vešel do pracovny, zavřel za sebou dveře a opřen o ně, jal se vyprávět co se stalo.
"Výborně." Zaradoval se Elaukar, jakmile skončil se svým monologem.
"Chci ho vidět." Řekl a vstal. Strážník mu s úklonou otevřel dveře a vyšel spolu s ním na chodbu, osvětlovanou jen místy závěsnými smolnými lampami. Když prošli kolem jedné z nich, bílé světlo, jež vyzařovala, dopadlo na Elaukarovu tvář na které byla patrná dychtivost a netrpělivost, s jakou kráčel do sklepení, kde celý proměnný proces probíhal.
Sestoupali poslední schody, otevřeli poslední dveře a stanuly tam… v nevelké místnosti uprostřed které stála dřevěná postel s bílým prostěradlem a na ni ležel muž. Obličej snad ještě bledší než když s přeměnou začali, oči černé stejně jako vlasy dosahujícímu po ramena, které na bělostném prostěradle vypadaly jako temný závoj… Elaukar chvíli jen tak stál, podrobně ho zkoumal očima a doufal, že jejich úsilí nepřijde vniveč. Vypadal sice hrozivě, ale on, pověstný svým neustálým optimismem v duši, věřil, že dobro v něm už počalo klíčit a zanedlouho se ho zcela zmocní…
Mladíkovým tělem pulzovala ničivá
bolest… Při každém nádechu jím projela jako ten nejostřejší nůž zařezávající se hluboko do masa. Pokusil se otevřít oči, ale víčka měl těžká. Jako by mu na ně někdo položil obrovské závaží, jež mu nedovolilo s nimi byť malinko pohnout. V uších cítil tlak… hučelo mu v nich, jako by se nacházel při nejmenším pět metrů pod hladinou… Ale žádnou vodu necítil… Jen chlad. Chlad cloumající celým jeho tělem… Po chvíli hučení začalo ustupovat a on zaslechl jakési zvuky. Nebyl však s to rozeznat, zda-li to jsou hlasy, anebo jen výplod jeho zesláblé mysli… Po několika dalších vteřinách, (anebo to byli minuty, či hodiny…? To rovněž nebyl schopen určit. Čas tu pro něj přestal existovat), se zmírnila i ta obrovská bolest… Už nebyla tak silná, už ho tak nedrásala… Když se opět pokusil pohnout víčky s překvapením zjistil, že je už i toho schopen. Pomalu je tedy otevřel… Přítmí panující v místnosti, ve které se nacházel, mu bylo příjemné. Mohl si ji tak v klidu prohlížet, aniž by jeho soustředění narušovalo ostré světlo, či musel vynaložit veškeré úsilí na to, aby vůbec něco uviděl.
Místnost to nebyla velká… Podle poměrně nízkého stropu a tlusté vrstvy omítky, jaká se používala tam, kde by se mohla objevit vlhkost, usoudil, že se zřejmě nachází v podzemí… Nalevo od jeho postele spatřil jakési muže oděné do bílých plášťů. Z jejich postoje a štítů, které měli připevněné k oblečení, bylo jasné, kým byli…
"Stráže… Proč stráže?" ptal se sám sebe zmateně. Do jeho mysli se opět vrátila bolest tak drtivá, až měl pocit že mu co nevidět praskne hlava… že se co nevidět rozletí na tisíc kousků a pak přijde tma. Konec… smrt…. A když se tak utápěl v té nesnesitelné bolesti, zahlédl mezi strážci jednoho muže, který mezi ně nezapadal… Už jen to oblečení: na sobě měl tmavomodrý plášť sahající ke kolenům a hnědé kalhoty, které mu z pod něj vyčuhovaly byly pečlivě zastrčené do polovysokých černých bot s vysokou podrážkou, jakou nosili většinou vojáci - byla totiž až překvapivě lehká a zároveň jim umožňovala scházet i méně schůdné stezky. Mladík zaostřil svůj zrak na mužův obličej. Jeho modré oči podobné bouřkovým mrakům se dívali přímo na něj. Bylo v nich cosi, co mladík nedokázal rozpoznat… že by uspokojení? Co ale dokázal rozeznat byl milý úsměv na mužových plných rtech. Přesto že však působil uvolněně bylo na něm cosi zvláštního… jako by na něco čekal… jako by tušil, že se má brzy něco stát. Něco zásadního…
Mladíkova bolest se opět stupňovala… Byla obrovská, jako ta první… Ne, byla snad ještě větší než po prvé, kdy se začal znovu, po několika týdnech strávených v bezvědomí, probouzet. Ztemnělá místnost se začala ztrácet… Místo ní svou vládu opět nastolila tma… Hrozivá, nevyzpytatelná tma… Zvuky též utichaly … mizeli kdesi v dáli… opouštěli jej a nechali samotného. Samotného v ostré bolesti… Připadalo mu, jako by se o něj kdosi přetahoval. Dva světy a každý z nich chtěl zvítězit… Bolest, tma, ticho. To jediné cítil. A pak ještě boj… Boj, kterému nerozuměl, ale věděl, že z něho nevyvázne živý. Nemůže… Poslední zbytky sil ho definitivně opustily a on přestal vnímat docela.
"To zvládneš. To dokážeš. Musíš. Musíš to dokázat." Opakoval Elaukar se stále větší naléhavosti v hlase.
Stál teď těsně u vojákovy postele a upíral na něj starostlivý pohled. Ano i on už začínal pochybovat. Mladík byl v agónii až příliš dlouho. Jeho sil stále ubývalo a pokud se včas neprobere, zemře.
Průsvitně bledý obličej se náhle zbarvil do temně rudé. A pak… se na hladkém čele objevilo zlaté srdce (symbol dobra). Světlo z něj vyšlehlo jako plamen a na chvíli zahalilo celou místnost do oslepující záře.
Elaukar společně s ostatními zajásal.
"povedlo se to! Na konec se to přece jen povedlo!" výskal nadšeně jako malé dítě. Není se proč divit. Vždyť to byl jeho nápad. Jestli bude vše pokračovat tak dobře jak doposud, voják bude zachráněn. Už nebude bojovat pro zlo. Už nebude přívržencem zkažených…
Otevřel oči… Spatřil nad sebou rozjasněnou mužskou tvář…. Toho muže už přece viděl…. Je mu nějak povědomý… Ano, je to tentýž, kterého uviděl stát nedaleko jeho postele. Byl stejně oděn jako před tím, ale jeho úsměv byl teď daleko větší… Mladík si ho nepřestával prohlížet. Mohlo mu být jen o něco málo let než jemu samotnému. Paže měl sice schovány do dlouhých rukávů, ale on nepochyboval, že jsou silné a určitě také posety jizvami z bojů. Byl to voják. Jestli o tom před tím pochyboval, tak teď už to věděl se stoprocentní jistotou. Napovídal tomu hlavně malý odznak na hrudi. Zlaté srdce… Díval se na něj jako uhranutý. Tělem se mu rozlévalo příjemné teplo. Síly se opět navracely… a vše vypadalo růžově. Když mu voják věnoval přátelský úsměv a zeptal se ho na jméno, s radostí a novou nadějí v hlase odpověděl:
"Jmenuji se Arnison."
Plynuly dny, týdny a měsíce… Elaukar se s Arnisonem velmi rychle sblížil. Učil ho boji, ačkoliv to se záhy ukázalo jako zbytečné, protože Arnisonovy schopnosti se brzy dostali na tutéž úroveň, na jaké byli tehdy, když se oba muži setkali poprvé v boji v Naorej.
Atak Arnison brzy nastoupil do armády, aby se utkával se svými bývalými přáteli. Jeho proměna se vydařila tak dobře, že ho nikdo z nich nepoznal, přesto že jeho vzhled zůstal téměř neměnný. Jen teď nosil jiné oblečení s odznakem zlatého srdce a mečem, který byl též takto označen. Niverie byla na obráceného pyšná.

Vyhrál pro ni už několik bitev, když ho král Alos povýšil na vojevůdce jedné z předních vojenských jednotek. V té době už byli Elaukar a Arnison dobrými přáteli. O to víc byl Arnison rád, že ho obrátili v dobrého a že může žít mezi tak hodnými a obětavými lidmi.
Na chvíli to vypadalo, že se dlouholetý konflikt mezi Niverem a Shargarnii umírnil. Nikde nebyli hlášeny žádné vpády, žádné boje… až doposud.
Jezdec pobídl koně k rychlejší jízdě. Bělouš neklidně pohazoval hlavou a pofrkával… Neustále se ohlížel napravo a nalevo a i bez pobízení se hnal tryskem vpřed. V dáli za nimi se ozýval dusot koňských kopyt. Byli to koně nepřátel… Arnison se snažil vyhecovat Gaudrila ještě k většímu výkonu… Hřebec běžel Černým hvozdem jako o závod…
"Už tam jsme, už tam skoro jsme." Konejšil jej, (a ač by si to sám nikdy nepřiznal, i sebe),
a pak to konečně spatřil… Skálu nalevo od pěšiny po které se řítili. Tyčila se až kamsi do té černoty nad nimi. Vypadala celkem obyčejně, až na úzkou štěrbinu, pro neznalce snadno přehlédnutelnou. Přitáhl otěže, aby kůň zpomalil a oni jí mohli projet. Jakmile se octli za skálou, rozhlédl se kolem. Krom vysokých stromů a nižších keřů s jedovatými ostny, tu nic neviděl. Prozkoumával okolí píď po pídi, ale stále nic. Jen nejasné obrysy zdejší vegetace. Už to chtěl vzdát, když tu najednou:
"Konečně jsi tu. Už jsem myslel žes před nimi nestihl utéct." Ozval se kdesi pod ním tichý, důvěrně známý hlas.
"Ne, neboj. Nebyli zase tak blízko." Pousmál se a pohlédl směrem, kde tušil svého přítele.
"Ano, znám tvý přehánění. Ty bys neřekl, že byli blízko ani kdyby stáli přímo vedle tebe." Pronesl Elaukar s hranou ironii v hlase. Arnison vždy rád všechno zlehčoval. Ovšem když šlo opravdu do tuhého, neponechával nic náhodě a vždy byl o krok napřed před svými nepřáteli. Možná proto byl také tak vynikajícím bojovníkem.
Když se Elaukar vyšvihl do sedla svého koně, vydali se k nedaleké mýtině obklopené stromy tak, aby nejlépe chránily ty, kdož se tam ukrývali. Jejich družinu. Jakmile tam dorazili, všichni jejich vojáci je nadšeně, ale tiše, aby je nezaslechly něčí nepovolané uši, vítali, jako by to snad nebylo jen pár hodin, kdy byli nuceni se od sebe oddělit. Když oba muži sesedli a přivázali své koně ke stromům, zavedl je jeden z vojáků na místo, kde leželo něco na zemi… Zatímco se Elaukar na onu věc jen díval z dostatečné vzdálenosti, (moc dobře si totiž pamatoval svou poslední zkušenost s dotykovou minou), Arnison se sklonil, aby si předmět opatrně ohmatal.
"Je to tělo" řekl do ticha. Lehce se ho dotýkal konečky prstů ve snaze utvořit si o něm nějakou představu.
"Tělo dívky…" oznámil a rukou jí odhrnul pramen dlouhých vlasů z obličeje.
"Kde jste ji našli?" zeptal se Elaukar vojáků.
"Když jsme sem dorazili už tu ležela." Odpověděl nejstarší z nich.
"A když se ji někdo z nás chtěl dotknout, vyšlehli z ní modré plameny." Doplnil ho vedle stojící vysoký blondýn.
"Plameny?" vyhrkli oba vojevůdci unisono.
"Ano," přitakali ostatní.
Rozhostilo se ticho rušené jen větrem a šelestí stromů. Myšlenky všech se ubíraly stejným směrem. Snažili se přijít na to, kde se tu ta záhadná dívka vzala a není-li to nějaká léčka od zkažených.
"Je mrtvá." Ozval se náhle Arnisonův hlas. Všichni stále mlčeli. Věděli, jaká volba se jim teď naskýtá.
"Mám?" zazněla očekávaná otázka. Tichý šum mu napověděl, že se radí o tom, co s nalezeným tělem udělat…

Asi po pěti minutách šum utichl a za jeho zády se ozval kamarádův hlas:
"Oživ ji. Jestli má nějakou magickou moc bude lepší, když se to dovíme my a ne ti ostatní."
"Ano, to je pravda." Přikývl kdosi z davu.
Arnison na dívku upřel své černé oči. Dlaň jí položil na čelo. Bylo chladné. Muselo to být už pár hodin, co pod ním život utichl. Pak nechal magii, ať vykoná své…
"Co že?" trhl sebou, když zaslechl tichý ženský hlas.
"Co jsi to říkala? Nerozuměl jsem ti."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amy P. Amy P. | Web | 30. ledna 2009 v 13:21 | Reagovat

Krása. Tak pěknou oroginální povídku jsem už dlouho nečetla. Hned jdu na první kapitolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama