Kapitola první - Nová spolužačka

17. srpna 2009 v 9:46 | Verča |  Emmir
Ahoj mojí milí,
Tak a je tu první kapitola. Co se obsahu týče jde o typický začátky, ve kterých se toho moc neděje. Pár náznaků by tu sice bylo, ale na to je autorčina mysl skryla asi až moc dobře. xD
Zpracování se mi také moc nelíbí. Když jsem to po sobě četla poprvé, líbil se mi alespoň konec, ale teď už si ani jím nejsem jistá.
Každopádně budu moc ráda, když mi napíšete, co si o první kapitole myslíte vy.
Věnování by bylo pro Anias za úpravu textu a trpělivost si to přečíst, Martnku
rovněž za tu trpělivost xD a Ewilku a Nins za krásný názory k prologu.
Díky holky! Moc jste mi pomohly.




"Čau! Budu doma tak kolem třetí!" zavolala jsem na mámu, která si v kuchyni ještě v klidu popíjela svou ranní kávu, zatím co mě zbývalo už jen patnáct minut do začátku první hodiny.
"Otravná škola! Nic tak otravného a nudného jako je škola snad nemůže existovat," nadávala jsem, snažíc se z přeplněného batohu vylovit klíčky od červeného Chevroletu - mého a mámina společného auta. Mamka ho pro nás koupila loni k Vánocům za peníze, které jí prý poslala bábí Margareth. Já jsem ji popravdě ještě nikdy neviděla. Před několika lety se prý s mámou kvůli něčemu ošklivě pohádaly a od té doby nejen, že spolu nepromluvily, ale ani se už nikdy neviděly. Nechápu tedy, proč ji bábí ty peníze poslala. Možná to udělala jen jako záminku, aby jí společně s nimi mohla poslat i dopis, ve kterém ji zřejmě musela napsat, co se mezi nimi před těmi několika lety stalo. Usuzuji tak z toho, že mamka byla dost rozrušená, když jí přišel dopis z Ohia, kde, jak jsem se později dozvěděla, Margareth žila. Máma totiž ztratila paměť, atak si
zjevně na žádný spor mezi ní a svou matkou nepamatovala. Za pár dní tomu bude právě rok, kdy se při cestě domů z práce srazila s projíždějící dodávkou a utrpěla dost vážná zranění.
Konečně se mi podařilo ty pitomý klíčky najít, (pochopitelně, že byly až na samém dně batohu), a mohla jsem tedy vyrazit. Byl už nejvyšší čas - hodiny na mobilu ukazovaly nepříjemných 8:50.
Dupla jsem na plyn a tak nejrychleji, jak jen jsem uměla, jsem vyjela z našeho malého dvorku. Fakt, že jsem při tom málem přibrala jeden ze sloupků našeho oprýskaného plotu, jsem raději ignorovala. Na takové prkotiny teď nebyl čas. Tenhle zběsilý závod s časem jsem musela vyhrát, jestli jsem se chtěla vyhnout dalším nadávkám paní Greyové, naší protivné třídní. Hned první hodinu máme totiž biologii, kterou právě ona vyučuje. Na můj vkus až s příliš velkým zápalem a spoustou nechutných latinských pojmů.
Netrvalo to dlouho a brzy jsem si to už svištěla centrem našeho malého městečka Terlace. Přistěhovaly jsme se sem ihned poté, co se máma vzpamatovala z té děsivé autonehody. Chtěla co nejdál od místa, kde se to všechno odehrálo a jelikož jí Anglie připadala jako nejvhodnější země, (původně jsme totiž bydlely v Kanadě), a toto městečko navíc dost poklidné, pronajaly jsme si tady malý domek na jeho samém okraji. Já za největší výhodu považuji to, že je Terlace vzdálené jen hodinu jízdy autem od Londýna. Mohly jsme tak s Angelou, mojí nejlepší a v podstatě i jedinou kamarádkou, vyrážet na nákupy, kterým jsme obě tak nějak propadly. Ne vždy nám to však finance dovolovaly - mámu jako prodavačku v místní trafice, která byla v té samé ulici, v níž jsme bydlely, pochopitelně neplatili nijak dobře. Proto jsem si musela zařídit brigádu, nejen, abych si mohla užívat své záliby, ale abych mohla alespoň malou měrou přispět do domácnosti. Měla jsem štěstí. Ve zdejším malém obchůdku s potravinami totiž hledali někoho, kdo by jim pomáhal s úklidem a vybalováním potravin. A jelikož jsem byla první zájemce, mohla jsem bez větších problémů nastoupit. Mámino zaměstnání mělo ale i jednu velkou výhodu - tím, že pracovala poblíž našeho domu, nemusela do práce jezdit autem, čímž mi ušetřila každodenní výšlapy do centra, kde stála ta nejodpornější budova tady. Celou jsem ji objela, než jsem se konečně dostala na parkoviště, kde už byla zaparkovaná snad všechna auta studentů. Byly to většinou levné modely, ale na tom tady nezáleželo. Hlavní bylo, že svůj účel plnily.
Vyskočila jsem z autíčka jako by v něm byl roj včel, přesto, že jsem věděla, že už nemá cenu spěchat. Právě totiž odbila devátá hodina a to už musela být učitelka ve třídě. Já se ale nikdy nevzdávám snadno, atak jsem se rozběhla k zadnímu vchodu a pak směrem do šaten, abych se přezula do černých sandálů, které mi jako jediné přišly ucházející, narozdíl od zbytku dívčí uniformy - tmavě zelené blůzy a kostkované sukně podobné barvy.
Když jsem se zaklepáním vstoupila do třídy, veškerá má poslední naděje pohasla. Madam Greyová tam už samozřejmě byla. Seděla za svou katedrou, své světle hnědé vlasy protkané sytě červeným melírem měla jako obvykle stažené naprosto neslušivou čelenkou. Ve tváři ten obvyklý přísný a povýšený výraz.
"Á, slečna Woodsová!" zajásala naoko radostně.
"Tak copak se vám přihodilo tentokrát? Opět jste vjela na hřebík, když jste projížděla kolem obchodu s pracovním nářadím, anebo vám na vaší rádiové stanici znovu hlásili, že naše škola dneska stávkuje, takže se začíná až v deset hodin?" probodávala mě pohledem a škodolibě se při tom usmívala.
"No ehm…" vážně jsem se zamyslela. Tiché pochechtávání, které se ozývalo především ze zadních lavic, najednou ustalo. Pravděpodobně všichni napjatě čekali, co si zase vymyslím.
"Víte paní profesorko," mile jsem se na ni zazubila, ignorujíc červený ruměnec vzteku na její tváři.
"Já jsem až pozdě do noci dělala úkol z biologie a nějak jsem zaspala," použila jsem první výmluvu, co mě napadla a ještě jsem si pochvalovala, jak je trefná. Třídní byla svými náročnými domácími úkoly proslulá.

"Vážně," oplatila mi milým úsměvem, načeš řekla:
"Ale já jsem vám na dnešek výjimečně žádný úkol nedávala, slečno."
Teď se už třída přímo válela smíchy. Věděla jsem, že by mi to nespolkla tak jako tak, ale mohla jsem si ušetřit takovej trapas, kdybych si ty úkoly taky občas zapisovala a ne je vždy večer pomocí smsek vytahovala z Angely.
"Asi si budu muset promluvit s vaší matkou," pohrozila mi.
"Teď si ale už běžte sednout a vy ostatní zmlkněte. Budeme pokračovat ve výuce," nařídila rázně a přistoupila k tabuli.
Zamířila jsem tedy do jedné z prostředních lavic, ve které seděla má kamarádka Angela, dusící smích učebnicí biologie.

Moc dobře vím, že je při nejmenším nepříjemné, neustále na sebe poutat pozornost těmihle pozdními příchody, ale když… Mávla jsem nad tím rukou. Budu se hold muset více snažit.

***


O přestávce, zrovna když jsem si balila věci, abych se mohla přestěhovat na hodinu matiky, prošla kolem mé lavice místní princezna Doreen. Její chůze spíše vypadala, jako by své červené šatičky předváděla na přehlídkovém molu, než jako chůze všech ostatních. Blonďaté vlasy se jí vlnily podél opáleného obličeje a sahaly jí až k poměrně útlému pasu. Její milý úsměv a pronikavé zelené oči její celkovou krásu ještě více zdůrazňovaly. Oč krásnější však byl její zevnějšek, o to ošklivější byla její duše. Neměla jsem ji ráda už když jsem ji poprvé spatřila. Její oblíbenost nejen mezi kluky, ale i několika holkami, které chtěly být jejími nejlepšími kamarádkami, se proto vymykala mému chápání. A jako vždy, ani teď si neodpustila poznámky tipu: že si sem chodím jak do holubníku, že to ona by pak klidně mohla taky a proč mě už konečně z týhle školy nevykopnou.
Předstírala jsem, že ji neslyším a dál do batohu strkala sešit, (dneska už i se zapsaným úkolem). Zrovna ona má co říkat. Falšuje omluvenky kde se dá, o tom, že si do školy občas nosí láhev s vodkou, ani nemluvě. Nebýt té její vynikající schopnosti hrát si na andílka a nebýt všech těch hlupáku, kteří jí to věří, byla by už venku ze školy snad stokrát.
"Zase měla kecy?" zeptala se mě Angela, když jsem ji na chodbě doběhla.
"Jo, jako vždy. Však ji znáš," zatvářila jsem se znuděně. Řešit tuhle holku, která je přesně ten tip, jež kazí pověst ostatním normálním blondýnám, protože díky takovým fiflenám jako je ona, lidé pak házejí všechny do jednoho pytle, mě fakt nebaví.
"No jo…," řekla kamarádka smutně a zadívala se směrem, odkud jsme přišly. Jakmile jsem zjistila co, nebo spíš kdo ji zaujal, znechuceně jsem si odfrkla. Chodbou totiž, krom ostatních studentů, kráčela kdo jiný než nádhera Doreen a vedle ní jako pejsek cupital Eric - modrooký, dobronzova opálený blonďák s tělem vrcholového sportovce - Angelin idol.
"Ale když kluci na ni tak letí," Dodala vzápětí přesně to, co jsem si myslela, že se jí honí hlavou.

Obdařila jsem ji otráveným pohledem, načeš jsem šla vyplnit zbytek přestávky čtením, ani nevím čeho vlastně, na jedné z nástěnek. Bude na mě nepochybně naštvaná, ale to je její problém! Neměla začínat s tímto tématem a navíc do něj ještě zaplétat ji. Jako bychom si snad měly vzít příklad právě z ní. To já bych nikdy neudělala, ušklíbla jsem se trpce nad dvojsmyslem této myšlenky.
Těch několik minut zbývajících do začátku matiky mi uteklo poměrně rychle, takže jsem si ani nevšimla, že má kamarádka někam zmizela. Vrátila se až pět minut po zvonění s ne zrovna dobrou náladou. Jelikož jsem ji však za ten rok, co tu žiju, už docela dobře poznala, věděla jsem, že stačí, abych se jí omluvila, navrhla, jestli spolu v sobotu nepojedeme nakupovat a všechno bude zase o.k.
Soudě podle výrazů spolužáků jsem nebyla sama, koho příchod matikáře překvapil. Dnes totiž nepřišel sám - společně s ním vešly do třídy i naše třídní a jakási dívka. Byla poměrně vysoká, měla dlouhé blonďaté vlasy sahající jí do půli zad a upřímné modré oči. Ano, z těch očí přímo vyzařovala upřímnost a řekla bych, že cosi jako přátelskost. Teď jsem v nich však viděla i něco jiného. Bylo na ní znát, že je dost nervózní a chvíli mi i připadalo, jako by zvažovala, jestli odsud radši nemá odejít.

Zjevně byla spíše introvert, teda alespoň tak na mě působila. Opatrně se rozhlédla po třídě a když viděla, jak na ni všichni zíráme a někteří z nás jsou tak neomalení, že si už šuškají jakési narážky, znervózněla a znejistěla ještě víc. Usmála jsem se na ni, ale ona si mě nevšimla. Raději pohlédla na třídní, jako by čekala, že nám vše vysvětlí. Ta opět nahodila svůj úsměv falešnější než její plastika nosu, která je, nutno říct, že ne zrovna povedená, a spustila.
"Milá třído. Tohle je ode dneška vaše nová spolužačka Melanie Stewensová. Doufám, Melanie, že se ti u nás bude líbit a hlavně, že budeš vzorná studentka," neodpustila si nakonec. Pak, než stihla Melanie cokoliv říct, opustila místnost. Celá ona. Biolu by do nás hustila klidně týden v kuse, ale jakmile má něco udělat o své volné hodině, odbude to tak rychle, jak jen to jde.
"A-ahoj," zkusila nově příchozí nesměle.
"Ahoj, čau, čus," odpovědělo jí několik z nás, včetně mě. Moc dobře jsem jí chápala. Já jsem si taky připadala jako pitomec, když jsem sem před rokem přišla. I na mě všichni zírali, jako bych byla z Marsu. V podstatě se není čemu divit - v tomhle malém městečku je každý nový přírůstek osmým divem světa.
Pak jí profesor pobídl, aby si sedla do první lavice ke Claire. Byla to milá brunetka, které tady každý říkal šprtko, čímž se pochopitelně nestala oblíbenou. Já jsem ji ale měla ráda. Nejenže mívala bezchybně napsané úkoly, což se mi vždy hodilo, ale dalo se s ní i dobře povídat.

***

Bez valného zájmu jsem vycouvala z parkoviště a chystala se odjed domů, když jsem si všimla blonďaté dívky, postávající u předního vchodu školy a útrpně hledící na zamračenou oblohu. Já jsem si na zdejší neustálý déšť už tak zvykla, že by mi spíše přišlo divné, kdyby dneska ještě ani jednou nezapršelo. Navíc mám déšť ráda. Ta úžasná vůně, jaká s ním vždy přichází a čistá krajina, která po něm vždy zůstane. Jakoby všechen ten prach a špína najednou zmizely. Všechny lidské stopy jsou najednou ty tam! Zůstane jen krásná, nikým a ničím nedotčená příroda… Alespoň na chvíli. A co teprve ta atmosféra, když v takovém počasí jdete sami lesem. Tak záhadná a tajemná…
Zatřásla jsem hlavou, abych se probrala zpět do reality a pokusila se udělat první krok ke vzájemnému sblížení s tou blondýnkou. Nevím co přesně mě na ni přitahovalo. Možná to byl fakt, že jsem věděla docela dobře, jak se asi musí cítit tady, v novém prostředí, možná to bylo kvůli těm jejím modrým očím, ze kterých vyzařovala jakási neposkvrněnost. Anebo to byl jen prostý fakt toho, že jsem tady, krom Angely, žádnou jinou kamarádku neměla. A upřímně - Angela mě poslední dobou stále víc štvala. To její neustálé sebe litování se a, ač by si to asi nikdy nepřiznala, obdivné zhlížení k Doreen, bylo den ode dne nesnesitelnější.
Pevně jsem stiskla volant, až mi zbělely klouby, ale pak jsem se uklidnila. Vystoupila jsem z auta a zamířila k Melanii.
"Ahoj, já jsem Linette," podala jsem ji ruku. Překvapeně na mě pohlédla.
"Ahoj, má cenu říkat, kdo jsem já?" zasmála se ironicky.
"Asi si tady připadáš jak ve výkladní skříni,, co?" nadhodila jsem zvesela.
"Ne, spíš jak pod mikroskopem."
"Aha. Chápu. Taky jsem se tady přistěhovala… Před rokem," dodala jsem vzápětí.
"Fakt?" podivila se. Přikývla jsem a ukázala na oblohu, na které se povalovaly těžké tmavé mraky.
"Vypadá to na pořádnej slejvák," podotkla jsem.
"To jo," zamračila se.
"Jakoby nestačilo, že jsem se sprchovala už ráno." Pobaveně jsem se zasmála.
"Mohla bych tě svézt domů, jestli chceš," navrhla jsem jí.
"Opravdu?" opět ten udivený výraz.
"Jasně, támhle mám auto,," ukázala jsem na červený Chevrolet.
"To bys byla moc hodná," obdařila mě milým úsměvem a společně se mnou zamířila k autu.
Melanie mi právě popisovala, jak se dostanu k ní domů a při tom sledovala projíždějící auta, když náhle vykřikla:
"počkej, počkej!"
"Co se děje," polekaně jsem sebou trhla a málem jsem při tom pustila volant.
"Támhle ten bar," ukazovala na budovu za námi, upírajíc na ni pohled, jako by si chtěla z blízka přečíst vzdalující se ceduli, jež před budovou stála, "To je Grankobar?" zeptala se nevěřícně.
"Jo," přikývla jsem, vyvedená z míry jejím počínáním a nadšením, s jakým svou otázku pokládala.
"To je taková malá rarita," vzpomněla jsem si na Angelina slova, když jsme tudy jednoho dne procházely. Já jsem se o tento podnik příliš nezajímala. Jediným místem, kam jsem si občas po škole zašla sednout, byla kavárna, (z venku sice vypadala zchátrale, za to však interiér měla útulný).
"Jestli chceš, klidně tě tam vysadím," nabídla jsem a začala zpomalovat.
"No víš," otočila se na mě - nadšení v jejím hlase malinko pohaslo, "Musím dneska hlídat ségru," vysvětlila.
"Ale jestli bys měla zítra čas-"
"Samozřejmě," chytila jsem se další příležitosti, jak se s ní lépe seznámit.
"Fajn. A teď zatoč doleva," řekla, neboť jsme právě přijížděly k ulici, na které bydlela. Z obou stran ji lemovalo několik nehezkých cihlových domků a jeden činžák.
Poslechla jsem jí a zastavila až u onoho činžáku, do kterého se prý dneska ráno nastěhovala.
"Mockrát ti děkuju," poděkovala a otevřela dveře.
"Nemáš vůbec zač. Udělala jsem to moc ráda," ujistila jsem ji.
"Ještě jednou moc díky. Uvidíme se zítra ve škole."
"Jasně, a pak v baru," dodala jsem a sledovala, jak za sebou zavírá dveře a zanedlouho už mizí ve vchodu té několika patrové budovy.

***

Byla noc. Čerstvě po dešti. Vzduch byl svěží a spolu s ním i celá okolní příroda.
Dvě zelené oči lesknoucí se jako dva smaragdy se vynořily z po za statného dubu na okraji malého lesíka. Chodily tu noc co noc, aby pozorovaly ten dům. Malý, s oprýskanou fasádou a okny, které vypadaly, že toho už také dost pamatují. Dům Laury a Linette Woodsových.
Stejně jako obvykle, tak i dneska se zadívaly na to okno. Bylo temné, temné jako tahle noc…

Chvíli se ještě kochaly tím pohledem, než poznaly, že přišel jejich čas… Aniž by se pohnulo jediné stéblo trávy, zmizely ve tmavém hvozdu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anias Anias | Web | 18. srpna 2009 v 9:50 | Reagovat

jéé děkuji za věnovaní,ale nemáš vůbec zač;-) dobře víš jak to je,ale ted k prvni kapitlce.. jen nevím co ti mam psát, když už jsem ti spepičili před dvěma měsici.. takže to bylo naprotsto skvělá a jen tak dál:-D

2 Nelien Nelien | Web | 19. srpna 2009 v 13:20 | Reagovat

No wow!! Téda, Verčo! Nato, že to je první kapitola, je to fakt úžasný! Strašně se mi to líbí! Zaujalo mě to! Krásně jsi to napsala, je to poutavý, vtipný, nenucený... čte se to s lehkostí a ten konec je dost tajuplnej, takže to zase nechápu :D Asi jsem nějaká tupá tyhle dny nebo co :D no rozhodně se těším na prokráčko, ale mám tušení, že ta Melanie bude něco "Víc" a Linett asi taky. Ta je mi fakt sympatická ;) a doufám, že se tu objeví i nějaký kusan! Ten Eric nevypadá špatně, ale spíš mi připomíná nový objev Selinky - prostě Kena :D a to není nic pro mě. Navíc se mi i líbila ta pasáž s tím, že lidi hází blondýnky do jednoho pytle. U toho jsem si taky vzpomněla na chudáka Selinku... no prostě moc moc pěkné, vážně se mi to líbí ;)

3 Anias Anias | Web | 9. září 2009 v 8:52 | Reagovat

někoho tady asi kopnu za to strašný nekomentování!!!!

4 Anias Anias | Web | 9. září 2009 v 8:52 | Reagovat

já chci další kapitolku a hodně rychle!!!

5 Anias Anias | Web | 9. září 2009 v 8:53 | Reagovat

šup nebo bude skanding

6 Clarett Clarett | Web | 26. září 2009 v 8:38 | Reagovat

Pááááni! To je úžasný xD Jak píše Neli, krásně se to čte :) Těším se na další xD

7 cambera cambera | Web | 3. května 2013 v 21:36 | Reagovat

Píšeš vážně krásně. Já se o psaní povídek snažím. Jsou teda kratší, ale aspoň něco. :)

8 Lucy Lucy | 27. června 2013 v 14:03 | Reagovat

heeej je to fakt super a musím souhlasit s ostatníma, pěkně se to čte :-) obdivuju tě

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama